A to hodně zkráceně, ač se to nezdá. Ale vypsat veškeré peklo… To by bylo na knihu.

Když jsem byla malá, táta odešel s máminou sestřenicí a udělal mi s ní ségru. Byl výbušný, hodně. A zároveň nejhodnější, když chtěl. Extrém nebo extrém. Můj mozek téměř vytěsnil, že mě máma bránila svým tělem. I to, jak máma plakala, a říkala, že nepláče, když odcházel nadobro.

Když mi bylo 15 zabil se. Krutě a nečekaně. Zbyly po něm milionový dluhy. Chodily výhrůžné dopisy přímo od lichvy. To je jen opravdu malý nastínění, aby následující dávalo smysl.

Nakonec jsem se odstěhovala na druhý konec republiky. Měla jsem pár vztahů, kdy jsem se snažila. Snažila jsem se až do poslední chvíle, než se ozval pud sebezáchovy. Až v tu chvíli jsem pakovala své polovičky z vždy mého bytu.

Norma byla jejich nespočet sebepoškozování, pokusu o sebevraždu, drogy, mnou škrcené žíly a volání sanitek. Léčebnama bych mohla dělat průvodce, jak často jsem tam jezdila na návštěvy. Ale stále jsem se snažila. Dát jim smysl, proč to nevzdat. Marně. Nakonec se jedna polovička zabila. Jak? Na chlup stejně jako táta. Věděla jsem to. Úplně stejně. Nechala dopis. Dva dopisy. Jeden zmačkaný v koši, přesto kriminálkou brány v potaz, kde mě vinila z toho, ze si vzala život. Výslech trval nespočet hodin. Ale měli dost záznamů z telefonu, kdy se tak moc snažím, aby žila, že jim to bylo jasné. Ale proste formalita. Přesto pro mě peklo. Její otec mi řekl, že jsem mu zabila dceru. Ne, ze by snad on nebyl alkoholik a netýral ji dvacet let.

V tu chvíli se mi sesypal celý život. Všechno. A hlavně já. Skončila jsem (zatím) dvakrát v léčebně tentokrát já.

Od té doby jsem na antidepresivech, antipsychotikách, stabilizátorech a nárazově sos prášcích. Mám invalidní důchod prvního stupně na psychiatrickou diagnózu. Doživotně.

Nadělala jsem si přes půl milionu dluhu, protože… protože má ex polovička, tehdy polovička. Přeci to bude splácet, jen se to vezme na mé jméno, že? No ani omylem. Je fuč a já mám dluhy.

Práce v chráněné dílně byla peklo. Status chráněná dílna, není vždy chráněná dílna, evidentně. Byl to očistec, otročina.

Zhroutila jsem se. Totálně. Mám blok jít ven, nakoupit, volat, vše sem vypsat ani nejde. Ale i strach z mnoha lidí na jednom miste, nebo proste jen z pro mě neznámého člověka. Inzeráty práce ve mně vyvolávají silné panické ataky. Mam úzkosti, denně. Ataky několikrát týdně. Někdy mi nejde ani vstát. Trpím. I když se snažím, aby ne. Všechny racionální věci vím, ale proste nejde mi to a trpím. Pracuji na sobě, a jde to, ale fakt po hodně malých krůčcích. Pro ostatní jsou asi neviditelné, pro mě ale obří. Samozřejmě mám i terapie. Které jsou mimochodem pekelně drahé. Ale jako jediné jsou na mě účinné. Léky, co beru jsou také jedny z nejdražších, ale je to první kombinace po třech letech a milionu pokusech, která mi proste zabírá.

Ted mam vztah… poprvé úplně poprvé bez násilí, jak fyzického, tak psychického. Už nemusím utíkat v noční košili, bosa ven. Už se mnou nikdo nevymetá zdi. Už mi nikdo nedrží nůž pod krkem. Už nikdo nevybije sklo u dveří, a nemusím se zavírat a zamykat pro to následné vybití skla. Už nikoho nehledám na kolejích, po oznámení jakože čau, jdu se zabít. Už nevypouštím vany krve. Už neřeším, jestli je někdo při smyslech nebo sjetý. Přičemž já se drog nikdy nedotkla. Je to hnus a měla jsem tu skvělou čest vidět, kam to vede. A to ne jen jednou. Smrt kolem sebe jsem přestala vnímat. A začala ji brát jako volbu druhého.

Kdo nechce, tomu pomoci nejde, ani kdybych za něj dál dýchala a vyrvala si žíly. Především jsem deset let nežila svůj život, ale jejich, za ně a pro ně.

Mou drahou mi seslal vesmír. A jsem tak moc vděčná!!! Drží a nic nevyčítá, nesoudí, vše ví. Je to anděl.
Přesto finančně a psychicky sakra ze hodně bojuju. A tak trochu..ani nevím, kdo jsem.

Jednou jsem chtěla pomoct kamarádce. Dostala jsem přes hubu, když jsem ji sebrala a odmítla vrátit drogy. Nesnáším je. Policie ji vyvedla. Později mi napsala, ze jsem ji okradla o šestnáct tisíc. Nevzala jsem si od ni ani korunu za jídlo, dopravu, oblečeni, postel.. Za dva dny je utratila ona sama. Za co asi. Za drogy.

To už byl top strop mé existence. A já seděla najednou sama. Dívala se na tu spoušť kolem sebe, kterou tu nadělala. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, brečet, nebo skočit z okna. Bylo a stále to tu je jak po atomovce. Vše musím dělat postupně, neb na to proste nestačím.

Začala jsem vnímat sebe a došlo mi, ze mám strašný, ale strašný hlad. Ze zoufalství jsem napsala do googlu i na facebooku “potravinová pomoc”. Potravinová banka se vyjádřila složitě. Šetření? To bych do té doby hlady umřela.

Ale pak jsem našla obrázek Piškůtka. Napsala jsem tam. Napsala jsem, ze ani nevím, co čekám, že možná zázrak. Obratem mi bylo odpovězeno “A co třeba krabici jídla?”. Ještě teď z toho mám husí kůži. Pro mě to ten zázrak byl. A takhle jsem se k Piškůtku dostala já.

Piškůtek Diana